zdá se mi o protiletadlovém krytu na okraji paměti,
jediné, co si pamatuji z branné výchovy
válka už nebude, říkala nám učitelka,
ale každý z vás, děti, si musí vštípit:
v případě jaderného výbuchu, použití zbraní hromadného ničení
nebo jiné pohromě
se musí sejít do krytu, zabránit panice,
s sebou mít jen nezbytnosti, žádné zbytečnosti:
teplé věci, kdyby se válka protáhla do zimy –
v krytu, víte, děti, není topení
a nebude tam i tak horko?
pronesl kdosi ze zadních lavic vtipnou poznámku
Hrynovec, kdoví, jestli tebe tam vůbec pustí,
místo pro všechny nebude,
zásoby vody a potravin jsou omezené…
už vím:
při tom armagedonu se panice nevyhneme
kolik lidí bude ušlapáno před vchodem posledního krytu?
nevím, jak budeš, Bože, vybírat –
každý desetitisící?
každý miliontý?
a když se splete?
věřím, že se to obejde bez diskriminace pohlaví, rasy, vyznání
chce se mi věřit…
kolik doušků vzduchu na každého vystačí,
při čekání na svého deus ex machina…
každá třída, říkala nám učitelka, se bude držet předsedy,
ještě jednou opakuji – nehonit se v uličkách mezi pryčnami,
mít v náprsní kapse štítek se jménem,
krasopisně napsaným,
a ne tak, jak škrábe Fedečko…
k čemu? divím se dosud
asi proto, aby andělé, až budou vynášet duše
(nikdo stejně nepřežije)
aby andělé v bílém a s červeným křížem (a půlměsícem?)
aby andělé věděli, jak ti, maličký, mají říkat…
Přeložila Rita Kindlerová
