Obec překladatelů s lítostí oznamuje skon dlouholeté ředitelky Karlovarského filmového festivalu, ale též výborné překladatelky z italštiny a francouzštiny Evy Zaoralové.
Eva Zaoralová (28. 11. 1932 – 10. 3. 2022), bývalá šéfredaktorka časopisu Film a doba, členka poroty filmových festivalů doma i v cizině, od roku 1994 umělecká ředitelka a následně poradkyně Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, se ve „zlatých časech Světové literatury“ (přívlastek tehdejší šéfredaktorky časopisu dr. Evy Kondrysové) přiřadila k překladatelským osobnostem usilujícím o šíření italské literatury a umění a kultury: jádro skupiny tvořily silné osobnosti, především překladatelé z italštiny, Jan Vladislav, Radovan Krátký, Vladimír Mikeš, Zdeněk Frýbort, Alena Hartmanová, Eva Uhlířová, Jitka Minaříková a zmíněná Eva Zaoralová, která byla v šedesátých letech výsostnou návštěvnicí na Florenci 3, tehdy adrese Světové literatury, a naši redakci oživovala čerstvými poznatky ze svých krátkých zahraničních cest. Kromě znalosti italského a francouzského filmového umění se vyznačovala vtipnou zkratkou a živými charakteristikami. Podobně jako v případě filmových novinek upozorňovala na literární talenty. Pro Světovou literaturu přeložila dva představitele avantgardní Skupiny 63: Germana Lombardiho, autora cyklu povídek, který jí byl blízký svou proklamovanou „technikou cvičení oka“ (SL 1966), a Římana Franca Lucentiniho: ten ji zaujal „dvojvrstevným jazykem, tvořeným na jedné straně kultivovanou a spisovnou italštinou a na straně druhé sociálně zabarveným nářečím“.
Hlavním příspěvkem Evy Zaoralové pro SL zůstává rozsáhlá próza Tatarská poušť (SL č. 3 a 4, 1968) „nezařaditelného autora“ Dina Buzzatiho, označovaného za italského Franze Kafku a překládaného do jiných jazyků.
Naposledy se jméno Evy Zaoralové (tenkrát ještě Hepnerové) objevilo ve Světové literatuře v roce 1970, kdy zde uveřejnila stať „Čtyři tvůrci – čtyři filmy – Fellini, Visconti, Pasolini, Antonioni“. Patřilo k redakčnímu zadostiučinění uvidět v posledním okamžiku na stránkách „nepohodlného“ časopisu doklad neutuchajícího profesionálního zájmu a velkého tvůrčího talentu.
Je známo, že Eva Zaoralová i mimo hlavní úvazek pracovala vždycky naplno: kromě odborných textů a filmových scénářů se prosadila jako autorka beletristických překladů: systematicky spolupracovala od roku 1970 s nakladatelstvím Odeon, kde vydala desítku próz přeložených z italštiny, mj. tituly Michelangelo Antonioni: Kuželník u Tiberu či Cesare Pavese: Pablův příběh, Alberto Bevilacqua: Stačí přejít most; v nakl. Mladá fronta vyšly z francouzštiny přeložené prózy Frank Kassak: V neděli se nepohřbívá, Jistý pan Blot od Pierra Daninose a jeho Zápisník majora Thompsona (1967), v nakl. Prostor (1995) George Simenon: O hlasu jednoho člověka.
Marie Zábranová, mj. do roku 1970 redaktorka časopisu Světová literatura
