Rubriky
Blog Novinky

Občas překládám i ve snu. Rozhovor s nederlandistkou Radkou Smejkalovou

Překladatelka z nizozemštiny Radka Smejkalová není na Cenu Josefa Jungmanna nominovaná poprvé. Už v roce 2022 získala v rámci této ceny tvůrčí prémii za překlad historického románu Konvertitka vlámského spisovatele Stefana Hertmanse. Vystudovala anglistiku a žurnalistiku na Univerzitě Karlově, pracovala jako dopisovatelka pro různá česká média v Belgii, poté zakotvila v redakci časopisu Týden, nyní spolupracuje na volné noze s Deníkem N. Od roku 2017 se věnuje převážně literárnímu překladu. Převedla do češtiny díla významných literátů jako Tom Lanoye, Ilja Leonard Pfeijffer, Arthur Japin a dalších. Její překlad románu Smutek Belgie je nyní v širším výběru na letošní Cenu Josefa Jungmanna.

připravila: Anežka Dudková
foto: Jan Křikava

O čem je Smutek Belgie?

Je těžké vypíchnout jednu linii, jakýkoliv pokus o ucelenou definici knize upře několik dalších rovin. Shrnula bych to slovy, že Smutek Belgie je mnohovrstevnatý román – dá se číst jako bildungsroman hlavní postavy Louise, který dospívá za 2. světové války a popasovává se při tom s přebujelými hormony, vábením národních socialistů a nefunkční rodinou, lze jej ale vnímat i jako psychologickou sondu do maloměšťáctví nebo jako psychologický rozbor podhoubí kolaborace, najdete v něm knihu v knize, protože první část románu je vlastně text, který protagonista Louis potají napsal a přihlásil do literární soutěže, zároveň se jedná i o chmurný pohled do útrob katolické klášterní školy, v níž Louis tráví dětství. Skoro by se chtělo říct, že co člověk v té knize hledá, to tam najde, a naopak najde i to, co vůbec nehledal.

U nás Hugo Claus zas tak známý není, i když tady jeho knihy vycházejí od 70. let – ale v belgickém kontextu předpokládám patří k velikánům 20. století?

Nejenom v belgickém kontextu – Hugo Claus je považován za jeden z pilířů nizozemsky psané literatury, ta zahrnuje literáty z Vlámska, nizozemsky mluvícího severu Belgie, a z Nizozemska samotného. Ve Vlámsku patří jeho díla do literárního kánonu. Hugo Claus byl na kulturním poli nesmírně činorodý, psal nejen romány, ale i básně, divadelní hry, filmové scénáře, v různých obdobích svého života žil a působil nejen v Belgii, ale i v Nizozemsku nebo ve Francii.

Jaký máš k jeho knihám vztah ty osobně? Vybrala sis Smutek Belgie k překladu sama?

Pro mě byl Hugo Claus ikona a Smutek Belgie literární Mount Everest. Kdysi jsem pojala pošetilou ideu, že až už budu mít něco za sebou, chtěla bych tenhle vrchol zdolat, byť se zdálo málo pravděpodobné, že se mi k tomu podaří někoho umluvit. Před časem jsem s tou ideou obcházela spřátelená nakladatelství, kde si povětšinou ťukali na čelo, že takovou bichli nikdo neufinancuje a nikdo neučte. Tak jsem to odložila k ledu. A nakonec jsem po několika letech s úplně jinými knihami v nabídce kontaktovala nakladatelství Rubato a šéfredaktor Petr Januš mě zaskočil tím, že měl připravený seznámek titulů, které by rád vydal, a Smutek Belgie byl mezi nimi. Taková krásná souhra okolností a taková jedinečná příležitost!

Co byla při překladu největší výzva?

Ta kniha je v Nizozemsku a Vlámsku tak známá, že o ní pojednává spousta různých literárněvědných studií a diplomových a disertačních prací, takže hned od počátku mi nad hlavou visel Damoklův meč, abych se správně popasovala se všemi jinotaji, odkazy, oříšky a dalšími záludnostmi a libůstkami, v nichž se autor při jejím psaní vyžil. Strávila jsem spoustu hodin v antverpské Knihovně národního písemnictví, nechala si přinést všechny svazky a sborníky, které se knize věnovaly, sehnala jsem si disertační práce věnující se kritice překladu románu do jiných jazyků a polívalo mě střídavě horko a zima, jestli jsem si nevzala příliš velké sousto. Na druhou stranu s takovou oporou v zádech byla o to větší radost na knize pracovat.

Nejvíce mě bavilo vypilovávání různých jazykových rovin. Hugo Claus totiž napsal text, v němž se jazykově pozná jak Nizozemec, tak Vlám, jak člověk vzdělaný, tak člověk mluvící nářečím. Jeho různé postavy jsou nositelé všech těchhle znaků. Bavilo mě hledat staromódně znějící ekvivalenty k různým slovům, případně už dávno zapomenuté galicismy v češtině. Vlámština totiž Nizozemcům zní archaicky, Vlámové navíc vlivem dlouhého soužití s frankofonní komunitou používají v různých regionalismech celou řadu francouzských slov, kterým Nizozemci nerozumí. A další úskalí je, že ve Vlámsku vedle sebe dodnes existuje tolik různých nářečí, že ani sami Vlámové si ne vždycky rozumí. Mezi všemi těmito rovinami Hugo Claus bruslí a já jsem bruslila s ním.

Vystudovala jsi anglistiku, ale překládáš z nizozemštiny. Překlady z angličtiny tě nelákají? Jak ses vůbec k nizozemštině dostala?

Angličtinu jsem sice vystudovala, ale nějakým řízením osudu mi byla souzená nizozemština. Nizozemsko byla první země, kam jsem vycestovala po pádu železné opony. Tehdy jsem se jako sedmnáctiletá dostala do nizozemské rodiny, která měla stejně starou dceru. Z původně krátkého výměnného pobytu se vyklubalo dlouhodobé přátelství. Vracela jsem se k té rodině po dobu několika let a začala se kvůli ní na vlastní pěst učit nizozemštinu. To už jsem mezitím nastoupila na obor anglistika–amerikanistika na FF UK a po roce si přibrala ještě žurnalistiku na FSV UK a chodila jako nezařazený student na některé přednášky a semináře na nederlandistice.

Coby studentce novinařiny se mi podařilo vyjet na stipendium do nizozemského Utrechtu, a nakonec jsem při cestování po Evropě narazila na Vláma, s nímž jsem dodnes. Takže jsem to měla asi napsané ve hvězdách. V důsledku toho všeho je mi nizozemština nebo spíše vlámština mnohem bližší než angličtina, používám ji intuitivně, na každodenní bázi, často v ní přemýšlím. Angličtina je pro mě jazyk spíše akademický, nemám ji tak nacítěnou, zinternalizovanou, pohotovou a hovorovou jako nizozemštinu.  A navíc překladatelů z angličtiny tu máme spoustu, nizozemštině se věnuje jen hrstka lidí.

Literaturu jsi začala překládat poměrně nedávno, do té doby ses, pokud se nemýlím, věnovala převážně žurnalistice. Proč ten obrat? A považuješ se spíš za novinářku, nebo za překladatelku?

Nebyl to úplný obrat, spíš taková trajektorie bumerangu. Anglistiku jsem šla studovat, protože jsem vždycky chtěla překládat knihy. Ale taky mě bavilo psát, v čemž mě zase naplňovala žurnalistika. Po promoci jsem dostala práci snů – nastoupila jsem jako redaktorka na zahraniční oddělení Mladé fronty Dnes, kde jsem mohla zúročit angličtinu i nizozemštinu i to psaní. Z MF Dnes jsem se přesunula do Belgie, odkud jsem dopisovala pro různá česká média na volné noze, a když jsme se po letech stěhovali do Prahy, dostala jsem tady další práci snů – v tehdy respektovaném zpravodajském časopisu Týden, pro který jsem předtím dopisovala. Do toho všeho přišly děti, takže na překládání knih zkrátka nebyl čas.

Přelomem pro mě byly dvě okolnosti – časopis Týden, kde jsem byla opravdu moc ráda, se dostal do rukou nového vlastníka, s jehož působením jsem už nechtěla být dále profesně spojována. Druhým faktorem bylo, že jsem v té době coby novinářka potkala neskutečně zajímavého člověka, amerického držitele Oscara za animaci Genea Deitche žijícího od konce padesátých let v Praze. Napsal o tom fascinující knihu, která nikdy nebyla přeložena do češtiny. Gene Deitch byl hotový Forrest Gump, jeho životem kráčely nejen české, ale i světové dějiny. Jako první filmař například disponoval právy na Hobita v době, kdy byl Tolkien naprosto neznámý, ale nedokázal sehnat žádného investora, aby z toho udělal celovečerní film. Nebo po padesáti letech vytáhl ze svého pražského sklepa jedinečné nahrávky syrového jižanského blues jistého černošského mladíka, kterého někdy na konci 40. let pozval do svého domu na předměstí Detroitu. Z mladíka se po letech vyklubal slavný bluesman John Lee Hooker a ukázalo se, že Geneovy pásky, na které v Praze padal prach, jsou jeho úplně první nahrávky.

Mnohé z těchhle neskutečných historek dokonce ani nebyly zařazené v Geneově anglicky psané autobiografii, ale vyprávěl mi je při četných návštěvách, když jsem za ním chodila s diktafonem do jeho útulného bytečku pod Petřínem. Knihu jsem přeložila a doplnila o další příběhy a vznikla z toho publikace Z lásky k Praze, která pro mě byla tím nejlepším přestupním můstkem od novinářské k překladatelské profesi. Brzy nato jsem z výše uvedených důvodů redakci opustila a ocitla se na volné noze. Od té doby stále více překládám knihy a občas, když mám tvůrčí pnutí, napíšu nějaký článek, povětšinou pro Deník N.

Tvoje novinářské zázemí je myslím poměrně vidět i na tom, jak se věnuješ propagaci svých autorů. Díváš se na to tak, že toho o překládané knize víš nejvíc, tudíž jsi tou nejpovolanější, kdo by se měl propagaci věnovat, nebo tě k tomu žene spíš pocit marnosti, že by jinak kniha ze strany nakladatele třeba žádnou propagaci nedostala?

Já překládám knihy, které si obvykle sama najdu a prosadím, s jejich autory se snažím být v kontaktu, mnozí z nich jsou opravdu úžasné osobnosti. Takže mě osobně velice těší s nimi rozmlouvat a dělit se o jejich pohled na svět prostřednictvím rozhovorů. Interview jsem jako novinářka už udělala stovky, je to útvar, který mě nesmírně baví a naplňuje. To je jedna strana mince. Druhá strana je, že v českých médiích bohužel téměř vymizeli kulturní redaktoři a recenzenti. Je to strašná škoda, protože tím veřejnost přichází o spoustu fundovaných informací a doporučení. Trhá mi srdce, když kniha, která je objevná, skvělá a která se v zahraničí těší zasloužené pozornosti, u nás zapadne jen proto, že si jí nikdo nevšiml. Takhle dopadly třeba romány Třetí svatba od Toma Lanoye nebo Grandhotel Evropa od Ilji Leonarda Pfeijffera a dodnes mě to nepřestává mrzet.

Když jsem si prohlížela tvoji bibliografii, přišlo mi, žes přeložila víc belgických než nizozemských autorů. Máš k Belgii a její literatuře bližší vztah, nebo je to náhoda?

Belgie je pro mě srdeční záležitost, moje děti vyrůstají ve smíšeném manželství, trávíme tam hodně času. Belgie mi je blízká svou bizarností, surrealismem i svými nedostatky. Vlámové mají svérázný smysl pro humor, mentalitou jsou nám velice podobní. Není to národ dobyvatelů, nýbrž těch dobývaných. Zatímco my jsme si své národní obrození od němčiny prožili v 19. století a korunovali ho samostatným státem v roce 1918, Vlámové se za svá jazyková práva a autonomii zasazovali ještě hluboko do 20. století a v mnoha ohledech si je na francouzštině dobývají dodnes.

Nizozemsko mám taky velice ráda, ale tam si pokaždé připadám jako na návštěvě. V Belgii jsem doma. Mluvím s vlámským přízvukem, používám vlámská slova. V Nizozemsku si stejně jako Vlámové musím víc dávat pozor na to, co jak říkám – některá slova jsou odlišná, Vlámové používají archaickou gramatiku. Občas si říkám, že Nizozemcům musí vlámština znít asi tak, jako by nám dneska zněla čeština Boženy Němcové. Vlámové zpravidla umí přepnout mezi oběma variantami, i když přízvuk je většinou zdařile prozradí.

Jazyk se tedy liší, co belgická a nizozemská literatura, ty jsou taky v něčem odlišné?

Řekla bych že ano, připadá mi, že v nizozemské literatuře zaznívá dost pochmurný tón, jako by se nějak podvědomě vyrovnávala s asketickým kalvinistickým odkazem. Kdežto Belgičani jsou bonviváni (oni by o sobě řekli, že v nich vězí „burgundský duch“). Vlámští autoři, které překládám, mi připadají ve výběru svých témat i jejich zpracování košatější, je v nich určitá povznesenost. Kdybych to měla říct obrazně, možná bych v tom viděla i církevní paralelu. Pro belgické kostely je typická opulentní barokní pestrost a rozmařilost, pro ty nizozemské spíše protestantská strohost. Samozřejmě se na obou stranách najdou autoři, kteří se těmto pomyslným mantinelům vymykají.

Máš nějakou vysněnou knihu, kterou sis vždycky chtěla přeložit?

Svůj Mount Everest jsem se Smutkem Belgie už zdolala, ale nesmírně ráda bych se vrátila k nějakému dalšímu románu Vláma Toma Lanoye, autora Třetí svatby. Hrozně se mi líbí jeho břitký humor a sarkasmus, hluboký humanismus a velice trefné postřehy o světě. Navíc je to vynikající a vtipný řečník a pohotový glosátor naší doby.

Pracuješ teď na něčem?

Já pořád na něčem pracuju! Od té doby, co překládám knihy, nemám ani minutu volného času. Když člověk dělá svoji práci rád a může ji dělat odkudkoliv, snadno se dostane do takové zvláštní časové smyčky, v níž se každá minuta nestrávená překládáním zdá jako neopodstatněné mrhání časem! Já překládám v autě i ve vlaku, všude, kde se objeví nějaký prostoj. Občas i ve snu, to když se mi v hlavě urodí geniální řešení na nějaký překladatelský oříšek, u nějž si ráno nemůžu vzpomenout, čeho se týkal. Ale abych byla konkrétní, pracuju teď na naučné historické publikaci pojednávající o tom, jak si lidé ve středověku představovali ráj. A můžu vám prozradit, že zhruba tak jako podmínky, v nichž žijeme dnes: pečení holubi nám sice do huby nelétají, ale jídla je všude přehršel, peníze se některým dokážou okotit samy a v zimě máme nohy v teple.

Četla jsi v poslední době nějakou překladovou knihu, kterou bys doporučila? Kdo ji překládal?

Pohltila mě objemná kniha Osmý život (pro Brilku) od Nino Haratischwili, kterou výtečně přeložila Michaela Škultéty. A taky mě velice zaujal útlý román syrského autora Chálida Chalífa s názvem Smrt je dřina, který skvěle přeložila Jitka Jeníková.


Smutek Belgie seženete na stránkách knihkupectví Kosmas.


Kompletní seznam nominovaných na Cenu Josefa Jungmanna