Zemřel Jiří Pechar (1929–2022).
Úplnou velikost jeho mnohostranné osobnosti ocení snad až budoucnost, pokud bude jen trochu spravedlivá. Jiří Pechar byl a zůstane jedním z našich největších vzdělanců druhé poloviny 20. století a začátku století 21. Literární překladatelé mají určitě právo hlásit se k němu jako první, protože jako překladatel krásné literatury Pechar začínal a dlouho byl také především jako překladatel známý. Jeho překladatelské dílo, počínaje Balzacovou prózou „Venkovský ples“, obsaženou v 10. svazku autorových Spisů (1958) zahrnuje více než padesát titulů. Překládal především z francouzštiny, okrajově také ze španělštiny (Victor Sáiz, Castellanosová, Martínez Garrido), z němčiny (Carl Hagenbeck), z ruštiny a trochu tajemně i z albánštiny (povídka Dhimitëra Shuteriqiho v souboru Orel letí vzhůru, 1959).
Jeho překladatelským dílem mistrovským je jistě hlavní podíl na nové české verzi Proustova Hledání ztraceného času, pro uměleckou hodnotu díla, ale také pro jeho rozsah a mimořádnou obtížnost. Zkušenost se souvislým zaměřením k románovému světu jednoho autora získal však Pechar už předtím, když přeložil řadu románů ze Zolova velkého cyklu o Rougonech a Macquartech, a podobně souvisle pracoval i s dílem romanopisce Philippa Hériata. Jeho překladatelský zájem sahal od klasiky 19. století přes modernu až po „nový román“, od Alexandra Dumase st. nebo Micheleta přes Huysmanse, Cendrarse nebo Mauriaca po Vercorse, Nourissiera, Pingeta a Sarrautovou. Poslední literární překlady, které Pechar publikoval, jsou básnické: Mallarmé (1996) a Jaccottet (1997); podílel se na překladu Bretonových surrealistických manifestů (2005).
Už od poloviny 60. let se Jiří Pechar obrátil také k překládání významných děl společenskovědních a filosofických. Poprvé souvisleji představil dílo Clauda Lévi-Strausse (Smutné tropy, 1966; Myšlení přírodních národů, 1971), podílel se také na překladu Vybraných spisů Sigmunda Freuda. Po r. 1989 se na tuto oblast soustředil téměř výhradně a spolu s dalšími českými vzdělanci si připsal velkou zásluhu na vyrovnání obrovského dluhu, který tu vinou normalizačního režimu vznikl. Českému publiku tak zpřístupnil vedle dalších prací Freudových např. díla Garaudyho (1968), Wittgensteinova, Lacanova, Derridova nebo Lyotardovu filosofii postmodernismu.
Za celoživotní překladatelské dílo byl Jiří Pechar v roce 2014 vyznamenán Státní cenou.
Jiří Pechar vybudoval také rozsáhlé dílo vlastní, ať už jde o studie z literární historie a teorie, o práce filosofické nebo přímo o dílo literární.
Jeho dílo literárněvědné začíná už r. 1968 slavnou studí o Francouzském „novém románu“. Je autorem rozměrných prací syntetických (Dvacáté století v zrcadle literatury, 1999) i promyšleně uspořádaných souborů studií dílčích (Literatura v průsečíku otázek, 2012). Zvláštní pozornost věnoval také utlačované literatuře české (Nad knihami a rukopisy, samizdat, knižně 1996; Interpretace a analýza literárního díla, 2002). Řada jeho knih sleduje v interdisciplinární perspektivě vztah mezi literaturou a filosofií nebo psychoanalýzou (Prostor imaginace, 1992; Imaginace a myšlení ve hře dějin, 2017). Mnohé jeho předmluvy a doslovy přitom na souborné knižní vydání ještě čekají. Translatologické problematice věnoval Pechar pozornost spíš okrajově, především v nerozsáhlé publikaci Otázky literárního překladu (1986); za pozornost stojí také jeho stať „O překládání filosofických pojmů“ (in: Tajemná translatologie?, 2008).
Pecharovy práce filosofické jsou věnovány osobnostem filosofů (Lacan a Freud, 2013, studie o Merleau-Pontym, Lévinasovi), fenomenologii jako filosofickému směru (Problémy fenomenologie. Od Husserla k Derridovi, 2007), ale také specifickým filosofickým tématům (Být sám sebou. Pojem identity a jeho meze, 1995; Člověk a pravda, 2011).
Řadu svých studií Pechar napsal a publikoval francouzsky.
Pecharovo nečetné dílo literární zahrnuje knihu vzpomínek (Život na zemi, 2009), román Upilované mříže (z roku 1973, knižně 2011) a knihu poezie a úvah Slovo v samotě (2012).
Dá se říci, že život dopřál Jiřímu Pecharovi dlouhý věk a také dobře naplněný osud. Vzdělance, jako byl on, potřebuje každá země jako sůl. Nadchází čas následovníků.
Václav Jamek
