V Magnesii Liteře letos v kategorii překladová kniha zvítězil román Třetí most od maďarského autora Lászla Szilasiho, který je nyní i v širší nominaci na Cenu Josefa Jungmanna. Jeho překladatelka Marta Pató vystudovala bohemistiku a hungaristiku na FF UK. Deset let učila češtinu na univerzitě v Szegedu, od roku 2007 působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Třetí most je její druhý knižně vydaný překlad, překládání pro časopisy a propagaci maďarské literatury v Česku se ale věnuje už dlouhé roky.
připravila: Anežka Dudková
foto: Tomáš Morvay
O čem je Třetí most?
Je to román, prolíná se v něm několik tematických a vyprávěcích rovin, z nichž nejzřetelnější je téma bezdomovectví, města a jeho lidí. S tím souvisí i tematizace proměn maďarské společnosti v horizontu posledního padesátiletí. Všechny části vyprávění jsou protkány tematickou linkou deziluze, vyhoření a hledání smyslu lidského života a tvorby a hledání dílčích odpovědí na otázky po povaze lidství a směřování civilizace. Biblické výpůjčky propojené s obrazy kyberprostoru můžou naznačovat tematizaci dějin spásy. Tyto linky se proplétají, jedna překrývá druhou a vzájemně si i hrají na schovávanou.
V českém překladu je to autorova první kniha. Kým je László Szilasi doma v Maďarsku?
Szilasi patří k silné generaci autorů narozených většinou v šedesátých letech, která ještě stále zůstává poněkud zastíněná pláštěm velikánů debutujících v letech sedmdesátých (Esterházy, Nádas, později Krasznahorkai). Vedle Szilasiho sem patří Szilárd Borbély, István Vörös, Krisztina Tóthová, Árpád Kun, Ottó Kiss, László Darvasi, János Háy, Ferenc Szijj. Tito spisovatelé se autorsky, redaktorsky i překladatelsky podíleli na živém literárním kvasu let devadesátých, zakládali a redigovali prestižní literární časopisy, také Szilasi byl dlouho spíše redaktorem, recenzentem a esejistou, jako romanopisec se začal prosazovat později, na kontě má ale i on již řadu literárních cen. Autoři této generace využívají herní principy postmoderny, hravě aplikují i realistické postupy pro celospolečenskou reflexi.
Szilasiho texty těží z autorovy mimořádné erudice, kterou získal v době, kdy se věnoval dějinám a teorii literatury. Například román Jarní vojenská výprava z roku 2021 se jazykově noří do maďarštiny 18. a 19. století, výchozím bodem textu je Turecko očima potomků maďarských protihabsburských povstalců, kteří se tam uchýlili, vrcholem a zlomem textu je slavné ozbrojené protihabsburské povstání let 1848–1849, druhá část knihy pak ohledává identitu Karpatské kotliny prostřednictvím jazyka a myšlenek těch, kteří se během 19. století do Uher přistěhovali z celé Evropy a podíleli se na kolonizaci země a budování funkčního státu. Szilasi v prvním ze dvou příběhů této knihy pracuje s jazykem Tureckých listů Kelemena Mikese (dopisy tohoto vyhnance z let 1717–1758 reprezentují v maďarské literatuře jedinečný styl období klasicismu), v druhé novele těží z vynikající znalosti díla Móra Jókaiho, maďarského bestselleristy 19. století, jemuž se věnoval v odborné monografii. V tomto pracuje s románem hravě a poučeně jako třeba bělehradský postmodernista Milorad Pavič nebo Vladimír Macura.
Szilasi má ale i svou jinou specifickou tematickou linku, která se vine řadou jeho románů situovaných do malého města. Do této řady patří i Třetí most. Na příbězích typizovaných hrdinů sleduje chování, reflexy a reakce lidí ve svém mikroklimatu. Není bez významu, že součástí této linky je i tematizace luteránské identity slovenských přistěhovalců, kteří vybudovali jihomaďarskou Békešskou Čabu, předobraz literárního Hněvína, kam jsou romány tohoto typu situovány. Do této řady patří i Szilasiho román Lutherovi psi z roku 2018, v němž se pracuje s vlastní zkušeností fyzického kolapsu a operace mozkového nádoru, která vede k sebereflexi a redefinici vlastní identity jako součásti vztahové sítě. Knihu lze zároveň volně zasadit i do linky tohoto typu sebepozorovací literatury na prahu tělesné smrti, již v maďarské literatuře tvoří Putování kolem mé lebky (1937) Frigyese Karinthyho, Vlastní smrt (2004) Pétera Nádase a Deník se sl. Inivkou Pétera Esterházyho (2017).
Jaký máte vztah k jeho knihám vy osobně? Vybrala jste si Třetí most k překladu sama?
Szilasiho jsem poznala prostřednictvím jeho drobných esejů věnovaných poststrukturalistické literární teorii a starší maďarské literatuře. Když pak v roce 2010 vydal intelektuální detektivku Cithara sanctorum situovanou do Békešské Čaby, začala jsem jej sledovat i jako autora krásné literatury. Zajímal mě mimo jiné i autorův přerod z pozice úspěšného a zajištěného vysokoškolského docenta v romanopisce. Pro Třetí most jsem se rozhodla z praktických důvodů. Téma považuji za dobře dostupné pro českého čtenáře.
Co byla při překladu Třetího mostu největší výzva?
Román sice není postaven na dialozích, ale na mnoha místech se protagonisté oslovují větami, které čtenáře bezprostředně vtahují do intimity situace, spílání, ironické nebo posměšné nadávky, jízlivé či urážlivé výroky a poznámky, komentáře vyjadřující mužský pohled na sex. Uvědomila jsem si, že nemám valnou zkušenost se situacemi, kdy se neveřejně baví muži mezi sebou, občas jsem si to nedokázala v češtině věrohodně přehrát. Ve vyprávění jasně dominuje maskulinní perspektiva, to byla výzva.
Deset let jste učila češtinu na univerzitě v Segedínu, kde se román odehrává. Pomohlo vám nějak při překladu, že jste prostředí znala?
Trasa, kterou románové postavy procházejí, se sice dá projít i třeba prostřednictvím mapy na googlu, překládání těchto popisných pasáží bylo ale výrazně jednodušší, jednotlivá místa se mi snadno identifikovala. Navíc bylo fajn projít se takto v duchu znovu ulicemi, které mi přirostly k srdci, navíc v chytré společnosti. V kontextu jiných maďarských měst je Szeged skutečně mimořádný, město bylo postaveno po ničivé povodni na přelomu 19. a 20. století jako výkladní skříň rakousko-uherského soustátí, v době, kdy se stavěly ty pěkné velkoměstské činžáky a reprezentativní veřejné budovy ve stylu neoklasicismu, neorenesance a zdobné maďarské secese. Szeged si svůj román jednoznačně zaslouží.
Autor mi vyprávěl, že se za ním z Budapešti vypravila režisérka s plánem natočit film o bědném postavení bezdomovců na periferii zapomenutého pohraničního města uprostřed uherské pusty, v tomto ohledu ji město zklamalo, prý je to příliš kultivované prostředí na to, aby po něm chodili bezdomovci, z filmu tedy sešlo… 😉 Skupinka bezdomovců, které Szilasi v románu zvěčnil, přitom má i svou reálnou předlohu, na toho houslistu si i já velmi dobře pamatuju.
Třetí most je nyní nominovaný na Cenu Josefa Jungmanna, letos už jste s ním ale získala cenu Magnesia Litera. Řekla byste, že to knize pomohlo? Zaznamenala jste třeba zvýšený zájem?
Nebydlím v Praze, v prostředí menšího města mají knihkupci knihy oceněné Magnesií Literou vyložené na regálech, knihovny tyhle knížky přednostně nakupují. Magnesia Litera je bezpochyby skvělou propagační cenou. Cílem je, aby si knihy lidé všimli a aby ji četli, což se asi daří, možná zejména díky televiznímu přenosu. I z tohoto důvodu jsem za ocenění pro knihu opravdu velmi vděčná. Cenu ostatně nedostal překlad, ale překladová kniha. Nominace na Jungmannovu cenu, to je ovšem jiná, to je prestižní překladatelská soutěž, skutečné odborné ocenění kvality překladatelské práce. Přála bych i této ceně, aby vysoké prestiži, jíž se tahle cena těší mezi překladateli, odpovídal i respekt u čtenářů.
Jak jste se dostala k překládání? Proč jste si vybrala zrovna maďarštinu?
K překládání jsem se dostala od psaní do šuplíku. Když jsem se pak ocitla v Maďarsku, místo českých knih a časopisů mě náhle obklopily texty v maďarštině. Docházela jsem na univerzitní přednášky a musela jsem pochopitelně hodně číst a texty i interpretovat, překládání byla nezbytnost, potřebovala jsem se nasytit smysluplnými slovy, která by ke mně doléhala a zároveň s něčím komunikovala.
Mnohem později, to si velmi dobře pamatuji, mě na doporučení překladatelky Lucie Szymanowské Petr Borkovec požádal pro časopis Souvislosti o překlad úryvku z románu maďarské autorky Zsuzsy Rakovszky. Měla jsem tehdy druhou práci, kvůli níž jsem přespávala v Budapešti, byl to jediný večer v týdnu, kdy jsem byla mimo živý ruch naší rodiny s malými dětmi, půjčila jsem si tedy přenosný počítač a pustila se do soustředěného překládání, měla jsem tak možnost ponořit se do krásného textu, který měl navíc šanci být i sdílen, byla jsem napjatá a pak vděčná, když mi ten překlad skutečně i otiskli. Souvislosti jsou výborný časopis i v tom, že mají pečlivou jazykovou redakci, jazyková a redaktorská zpětná vazba byla pro mě zvláště důležitá.
Dá se říct, že je maďarská literatura něčím specifická?
To je záludná otázka. Myslím, že se na ni nedá objektivně odpovědět. Jako dobrý podnět k zamyšlení však tuhle rukavici zvednu. Učebnice maďarské literatury uvádějí dominanci poezie. Současná dobrá maďarská literatura bohatě staví na tradici esejistické. Mě na maďarské literatuře a kultuře oslovila schopnost přirozeně vyjádřit tesklivou bolest. Maďarský jazyk rád definuje jevy pomocí přípony označující chybění, maďarština má dokonce i zvláštní slovo, které znamená, že té věci něco chybí, že je neúplná, vadná, amputovaná. Možná to něco znamená. Možná ale jen nemám dostatečný rozhled, dost načteno. Úspěch krizových románů Sándora Máraiho, zájem o Adyho nebo obliba románů a divadelních her Magdy Szabóové je třeba vysvětlitelná i z tohoto úhlu pohledu, pokud zmíním jen vyloženě ověřené úspěšné autory.
Kromě hungaristiky jste vystudovala také bohemistiku, a jak už bylo řečeno, několik let jste učila na maďarské univerzitě. Jaký je v Maďarsku zájem o češtinu a českou literaturu?
Popularitu zajistili české kultuře spisovatelé a režiséři šedesátých let jako Hrabal, Kundera, Havel, Páral, Menzel, Forman, Chytilová, Papoušek, jejichž tvorba v Maďarsku rezonovala zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Maďarská společnost se tehdy teprve pozvolna probírala z deprese po šestapadesátém, čeští autoři reprezentující pražské jaro do jisté míry suplovali chybějící vůli k většímu vzmachu, maďarská literatura se začala znovu postupně ozývat novým hlasem až postupně od sedmdesátých let. Výše zmínění čeští autoři byli dokonce zařazováni do středoškolských učebnic a čítanek a jejich texty se tak staly součástí všeobecné kultivace a myšlení o střední Evropě.
V roce 1985 pozvali naši pozdější přátelé do Szegedu Bohumila Hrabala, byla to událost celospolečenského rázu zachycená v místním tisku, na tuto jeho legendární návštěvu se v Szegedu dodnes vzpomíná. V návaznosti na to jsme pak se stejnými lidmi z okruhu univerzity pozvali v roce 1999 na stejná místa Ludvíka Vaculíka, před zaplněným sálem místního artového kina se i rozezpíval.
V letech, kdy jsem v Szegedu pracovala, byla v Maďarsku tři bohemistická univerzitní pracoviště, která vychovala mimo jiné řadu výborných překladatelů. Pokud vím, dvě ze tří těchto lektorských míst byla zrušena. Je to tak krátkozraké, peníze investované do lektora se v dlouhodobé perspektivě naší společnosti bohatě vrátí, vždyť vychovává budoucí intelektuální elity, překladatele, publicisty, tvůrce, dobrý lektor může působit v mnoha aspektech i účinněji než třeba kulturní diplomat. Díky silné generaci maďarských bohemistů je současná česká literatura hojně překládána, v Budapešti je dokonce nakladatelství, jehož hlavním profilem jsou překlady z češtiny.
Kromě Třetího mostu jste knižně vydala jen jeden další překlad, ostatní časopisecky. Po překladech z maďarštiny asi není příliš velká poptávka… Kdyby to ale šlo, věnovala byste se literárnímu překladu ráda více?
Časopisecky jsem publikovala po dlouhou dobu, dlouho jsem se totiž domnívala, že nakladatelé a nakladatelští redaktoři literární časopisy pozorně čtou a že se třeba jednou někdo z nich ozve s nabídkou, že by dílo na základě komentovaného úryvku rád vydal. To se nestalo. Možná bych to ale při plném pracovním zatížení ani nezvládla, do překladu knížky jsem se pustila, až když mi odrostlo nejmladší dítě.
Překládáním beletrie se neuživím ani dnes, na vině není maďarská literatura, která je v dobré kondici a zájem o ni by snad i byl, ale spíš situace českého knižního prostředí. Bohužel nejsem tak rychlá a dobrá, abych za současných podmínek dokázala jen překládáním uživit rodinu. Součástí našeho promočního slibu bylo, že se budeme svému oboru věnovat s neúnavnou pílí, ne pro špinavý zisk, ani pro prázdnou slávu, ale pro to, aby byla šířena pravda a aby se jasněji skvělo její světlo, na němž spočívá blaho lidského rodu. K umění a krásné literatuře mám starodávný uctivý vztah, kdyby mě nezaplacené složenky nutily do mizerných rychlopřekladů, nedávalo by mi to smysl.
Máte nějakou vysněnou knihu, kterou jste si vždycky chtěla přeložit?
Ano.
Pracujete teď na něčem?
Ano.
Četla jste v poslední době nějakou překladovou knihu, kterou byste doporučila?
V těchto dnech mám čerstvě rozečtenou knihu Georga Steinera Jazyk a ticho v překladu Michala Kleprlíka. Moc doporučuji.
Třetí most seženete na stránkách nakladatelství Protimluv.
