Slyšeli jste v úterý 20. 8. okolo 21. hodiny podivnou ránu? To mi spadl kámen ze srdce. Dnes s odstupem času se k tomu směle mohu přiznat. Letní překladatelský večer Poznejte svého překladatele v novém formátu, ale opět ve spolupráci s (A)void Floating Gallery dopadl podle mě i podle posluchačstva skvěle a podnětně. Dokonce se z publika ozval nápad uspořádat podobný večer v prosinci. Vždyť všichni hledáme nějaký vhodný tip na knižní dárky, a tak myslím, že podnět vyslyšíme.
text: Anna Tkáčová
úvodní foto: Ivo Slavík
Obvykle od konání překladatelského večera na (A)void Floating Gallery v létě upouštíme. Vždyť kdo by o prázdninách chodil na rozžhavenou palubu nebo se za deště uchyloval do potemnělého podpalubí? Každý hledí Prahu opustit. A tak když jsme se s Josefem Strakou rozhodli, že přece jen „letní Avoid“ zkusíme uspořádat, vykročili jsme do neznáma. Seženu v létě nějaké vystupující? Najdeme v Praze vhodného hudebníka? I ruch na sítích bývá o prázdninách menší, a proto mě přepadaly pochybnosti, zda se o akci zájemci dozvědí. Přijdou vůbec nějací posluchači? Krok do neznáma se vyplatil.
A jak vše probíhalo? Hekticky a do poslední chvíle napínavě. Nechala jsem se inspirovat akcí našich slovenských překladatelských protějšků. Konkrétně mě oslovil článek, který o slovenském festivalu literárního překladu napsala pro iLiteraturu překladatelka z norštiny Jitka Jindřišková, jež se na jaře festivalu v Banské Bystrici účastnila. V rámci festivalu se konal i pořad, který se jmenoval Čo prekladáš a probíhal tak, že se na scéně představilo sedm překladatelů z různých jazyků, kteří za krátkou dobu sedmi minut představili sedm různorodých připravovaných překladů a podělili se s posluchači o překladatelské oříšky, na něž při překladu narazili. To přece zvládneme taky, řekli jsme si. Jitka Jindřišková ještě vyzpovídala organizátorku slovenského festivalu Paulínu Čuhovou a informovala ji, že bychom rádi uspořádali něco podobného. Takže, prosím, měli jsme svolení k nápodobě a o žádnou krádež nešlo! Jen o inspiraci.
Jak ale narychlo zjistit, komu právě vyšel zajímavý překlad nebo má nějaký takový rozpracovaný? Jako už mnohokrát se mi osvědčila hlavně facebooková skupina Tváře překladu. A ejhle, první milé zjištění: překladatelé a překladatelky o prázdninách nezahálejí! Nabídky se začaly hrnout. A s nimi zároveň i první komplikace: hlásili se samí překladatelé a překladatelky ze severských jazyků. Kam se poděje různorodost, o kterou nám šlo? Je třeba sever vyvážit nějakým tím jihem nebo aspoň evropským středem. A je třeba se pokusit také o genderovou vyváženost, aby na pódiu neseděly jen samé ženy. V jiných profesích tomu většinou bývá naopak, ale mně se hlásily převážně překladatelky. Ale poradila jsem si: dvě finštiny, jedna dánština, jedna polština, dvě španělštiny, z té jeden překlad ze zámoří, jeden z kontinentálního Španělska.
A žánry? Také velmi pestré. Mladý začínající překladatel Petr Kujal představil Sofi Oksanen a připravovaný překlad eseje Do stejné řeky – Putinova válka proti ženám (Odeon); již zavedená překladatelka Martina Šímová román Joonatana Toly Červená planeta (Kontrast). Ještě voněl novotou a překladatelce se podařilo pár výtisků i prodat.
Magdalena Jírková vtipně a poutavě promluvila o nedávno vydaném románu z odlehlého ostrova dánské autorky Annette Bjergfeldtové Kočovný biograf pana Saita (Host), který si mnozí z obecenstva rychle zapisovali do seznamu své budoucí četby. Anna Šašková Plasová zase nadchla svým zapáleným výkladem o peripetiích překladu série pro děti O Péťovi polské autorky Marty Galewské-Kustrové (Pikola), při kterém jsme si všichni uvědomili, že překládat dětské slovní hříčky je jednoduché jen zdánlivě. O to smutnější je, že některé weby (např. Knihy Dobrovský) ve své prodejní nabídce vůbec neuvádějí jméno překladatele.
Jiří Holub posluchače pobavil vyprávěním o tom, jak se popasoval s překlady jazykolamů v nedávno vydaném obsáhlém románu kubánského autora Reinalda Arenase Barva léta (Argo). Já sama jsem se svěřila, že právě odevzdaný jazykově střízlivý, více než sedmisetstránkový román Řím jsem já (Bourdon) španělského autora Santiaga Posteguilla sice nepřinesl žádné překladatelské oříšky v pravém slova smyslu, ale byl náročný na dohledávání reálií z antického Říma.
Činil se i básník, dramaturg a moderátor večera v jedné osobě Josef Straka, jemuž se podařilo pozvat mladého zpěváka a kytaristu Jakuba Edena. Jeho vystoupení oddělilo jednotlivé bloky a dovolilo posluchačstvu trochu vydechnout. Josefu Strakovi také připadla nevděčná úloha hlídat čas a minutu před vypršením sedmiminutového časového limitu každého vystupujícího upozornit, že jeho čas na představení knihy se chýlí ke konci. Sedm minut k představení knihy. Hodně, nebo málo času? Zdá se to málo, ale všichni jsme byli mile překvapení, co se za těch sedm minut dá sdělit. Stručně, poutavě, bez tzv. vaty. Z pódia jsme odcházeli s pocitem, že jsme za pár minut stačili říct všechno podstatné, co jsme chtěli.
A publikum? Blížil se začátek programu a mé obavy z toho, že my překladatelé budeme mluvit do prázdna, neustále rostly, neboť počet účinkujících převyšoval počet posluchačů. Tím, jak se přední část paluby na poslední chvíli zaplnila, však mé obavy začaly pomalu opadávat. Podle střízlivého odhadu přišlo nakonec své překladatele poznat okolo třiceti lidí. Vzhledem k prázdninové době a předchozím tropickým teplotám to není málo. Naštěstí ten den příjemně pofukoval vítr, teplota mírně klesla a vedení (A)voidu mělo ten spásný nápad, že na palubu pořídilo obrovské slunečníky, takže všichni mohli sedět ve stínu. A novinkou nejsou jen slunečníky. Na přídi stojí i nová socha, která celému prostředí dodává až surrealistickou atmosféru.
Závěrečným blokem večera byly dotazy z publika. Po moderátorově vybídnutí k otázkám většinou nastává rozpačité ticho, ale tentokrát nikoli. Jiří Holub odpověděl zvídavému tazateli na problematiku jazykolamů, nechal nás nahlédnout do své překladatelské kuchyně a zasvětil nás do tajemství postupu, jaký si zvolil pro jejich překlad. Na dotaz, jak jsou zahraniční autoři ochotni komunikovat se svými překladateli, nás odpovídalo hned několik a všichni jsme si jejich vstřícnost pochvalovali. Došlo i na humorné situace. Překladatelka Anna Šašková Plasová měla s sebou malou dcerku, která se zmocnila mikrofonu, a do publika se ozvalo: „Moje, moje!“ Té zajímavé věci, kterou ještě nikdy neviděla, se za žádnou cenu nechtěla vzdát. Naštěstí bylo k dispozici několik dalších mikrofonů. Ty už naštěstí malou nezajímaly.
Nebudu své expozé dále prodlužovat. Přesvědčte se osobně, že přijít za dobrou překladovou literaturou do kolektivu stejně naladěných lidí má smysl. Večery jsou určené všem bez rozdílu věku. Informovanost o jejich konání je, myslím, dostatečná. A mají neopakovatelnou atmosféru: v létě na palubě s pohledem na slunce zapadající nad Pražským hradem, za chladnějších podzimních večerů nebo za deště v podpalubí při opravdových kamnech na dřevo, v zimě v Café (A)void. Každý večer je neopakovatelný, ale všechny mají jedno společné: setkání s podnětnými lidmi a skvělou literaturou, s hudbou a dobrým mokem. Večery jsou i příjemnou příležitostí k výměně knih i názorů, k domluvení nových projektů, k navázání další překladatelské spolupráce. Zkrátka jde o smysluplný networking, jakkoli toto slovo nemám ráda, protože se používá spíše v oblasti byznysu.
Slovem byznys se dostávám k úplnému závěru, který je zároveň možná jediným šrámem celého večera. Na dotaz z obecenstva, zda někoho z nás překlad skutečně živí, jsme my účinkující překladatelé jen sklopili oči a všichni svorně zakroutili svěšenou hlavou.
