Když jsem v roce 1990 začal pracovat v nakladatelství Odeon a velmi brzy i pro nakladatelství Torst, bylo jméno Aleny Bláhové již pojmem. Zejména v okruhu těch, kdo se zajímali o německou literaturu či o židovskou kulturu a myšlení. Pracovala v Židovském muzeu a její překlady vycházely v osmdesátých letech v samizdatové edici Alef. V roce 1990 se stala překladatelkou na volné noze a následujících 34 let naplnila mimo jiné i neobyčejně rozsáhlou překladatelskou prací – přeložila téměř padesát velice pečlivě vybraných knih z němčiny a francouzštiny a v roce 1996 s jazykovou pomocí Olgy Lomové též Chan-šanovy Básně z ledové hory.
Měl jsem to štěstí ji poznat velmi brzy, již v roce 1992. Tehdy jsme v nakladatelství Torst začali připravovat její překlad básní Else Lasker-Schülerové Moje zázraky (1993). Vzpomínám si, jak mne mimořádně vlídně přijala v bytě plném obrazů jejího manžela, malíře Michala Singera. Byl jsem o jedenáct let mladší než ona (narodila se 21. srpna 1954 v Praze), přesto mi hned nabídla tykání a já jí hned začal říkat Alenko. Každý, koho jsem znal, jí tak říkal, snad nikdy jsem nezaslechl nikoho, kdo by o ní hovořil jako o Aleně.
V Torstu jsme jí následně vydali ještě dvě knihy: v roce 1994 studii Rainer Maria Rilke od Lou Andreas-Salomé a v roce 1996 od stejné autorky knihu Friedrich Nietzsche ve svých dílech. V roce 2006 pro Torst začala překládat životopis Karla Schwarzenberga od rakouské novinářky Barbary Tóthové, termín byl však tak napjatý, že ho nemohla dodržet a překlad po ní převzala Veronika Dudková.
Procházet neobyčejně dlouhý seznam jejích knižních překladů pro jiná nakladatelství, to znamená dotýkat se těch z nejpodstatnějších knih, které u nás v posledních třiceti letech vyšly. Alenka nepřeložila ani jednu knihu jen tak pro výdělek, kulturní hodnota každého z jí přeložených svazků pro ni byla na prvním místě. Z francouzštiny překládala Charlese Péguyho, Andrého Nehera, Elieho Wiesela (sedm knih!), Andrého Chouraquiho, Gillese Lipovetského a Nicholase Schultze.
Její překlady z němčiny stojí za to vyjmenovat téměř všechny:
1990 – Martin Buber: Chasidská vyprávění, 1992 – Paul Leppin:: Severinova cesta do temnot, 1994 – Martin Buber: Život chasidů, 1995 – Ernest Wichner: Pražská německá literatura od expresionismu po exil a pronásledování, 1995 – Gershom Scholem: Davidova hvězda, 1995 – Else Lasker-Schülerová: Můj modrý klavír, 1995 – Alice Millerová: Dětství je drama, 1996 – Michael Shashar: Hovory o Bohu a světě s Ješajahu Leibowitzem, 1996 – Martin Buber: Názory, 1996 – Alena Wagnerová: Milena Jesenská, 1996 – Rainer Maria Rilke a Lou Andreas-Salomé: Korespondence 1897–1926, 1996 – Helmut Kohlenberger: Dopisy o Německu, 1997 – Marie von Thurn-Taxis: Rainer Maria Rilke v mých vzpomínkách, 1997 – Peter Stephan Jungk: Franz Werfel: příběh života, 1998 – Norbert Elias: O osamělosti umírajících v našich dnech, 1998 – Eugen Drewermann: O nesmrtelnosti zvířat: naděje pro trpící stvoření, 1998 – Sidonie Nádherná: Kronika Vrchotových Janovic, 1998 – Rainer Maria Rilke: Dopisy o Cézannovi, 1999 – Brigitte Hamannová: Hitlerova Vídeň: diktátorova učednická léta, 1999 – Donald A. Prater: Jak znějící sklo: život Rainera Marii Rilka, 2000 – Oskar Kokoschka: Můj život, 2000 – Paul Klee: Vzpomínky, deníky, eseje, 2001 – Lou Andreas-Salomé: Ohlédnutí za životem, 2001 – Erich Hackl: Loučení se Sidonií, 2001 – Alice Millerová: Opomíjený klíč, 2006 – Brigitte Hamannová: Bertha von Suttner – život pro mír, 2008 – Gutmann Klemperer: Pražský rabinát, 2017 – Gershom Scholem: Mesiášská idea v judaismu a další eseje o židovské spiritualitě (spolupřeložila), 2019 – Kurt Krolop: Studie o německé literatuře (spolupřeložila), 2019 – Eva van de Rakt: Pod povrchy: básně.
Vedle toho roku 2012 doprovodila textem a překlady knihu fotografa Jana Jindry Vnitřní krajiny: Rainer Maria Rilke a jeho svět ve fotografii. Roku 1999 jí byla udělena cena Nadace Roberta Bosche, roku 2015 Umělecká cena česko-německého porozumění.
Zvláštní roli v mém vztahu s Alenkou sehrál v posledních pěti letech facebook. Alenka začala sama od sebe reagovat na mé příspěvky a začala mi k nim do messengeru psát komentáře. Často o poezii, o přečtených knihách, o tom, co v Torstu chystáme k vydání, a zejména o Janu Zábranovi. Toho, jak mi napsala, měla obzvlášť ráda, jeho Celý život měla na nočním stolku a opakovaně ho četla.
O tom, že byla dlouho vážně nemocná, jsem nevěděl. Když 5. května 2024 ve věku 69 let zemřela, velmi mne to zasáhlo. Od Alice Marxové, která s ní po léta spolupracovala v časopisu Roš Chodeš, v Židovské ročence a v nakladatelství Sefer, jsem se dozvěděl, že svou nemoc nesla velmi statečně a do poslední chvíle měla spoustu pracovních plánů. Fotograf Abbé Libánský vyvěsil na facebooku její krásnou fotografii ze sedmdesátých let.
Alenka… Znali jsme se 32 let a vídali jsme se jen velice zřídka. A přesto díky psaní, glosám, postřehům, ale i díky jejím knižním překladům jsme byli v kontaktu častém a intenzivním. Jistě by o Alence mnozí mohli říci mnohem více než já, zejména její synové, nejbližší přátelé a spolupracovníci z jiných nakladatelství. Pro mne Alenka zůstává Alenkou – hodnou, milou, srdečnou kamarádkou, ženou, která za sebe zanechala velké překladatelské dílo.
Jan Šulc
