25. prosince 2024 zemřela profesorka Alena Morávková (29. 7. 1935, Hradec Králové – 25. 12. 2024, Praha), literární a divadelní historička, vysokoškolská pedagožka, překladatelka z ukrajinštiny, ruštiny a okrajově z francouzštiny.
Prof. Alena Morávková se narodila 29. července 1935 v Hradci Králové. Zde také vystudovala Gymnázium J. K. Tyla. V letech 1953–1958 studovala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity (obor slavistika /ruština + ukrajinština/, romanistika /francouzština/ a dějiny divadla).
Roku 1968 získala titul PhDr., roku 1998 se habilitovala a získala docenturu. V roce 2009 byla jmenována profesorkou. V letech 1958–1968 působila jako redaktorka v DILIA, v letech 1968–1972 v Ústavu jazyků a literatur Československé akademie věd. V letech 1972–1989 byla po vyjádření nesouhlasu s okupací Československa sovětskou armádou nuceně „na volné noze“, zpočátku nesměla ani překládat, později v 80. letech už to bylo možné, některé její překlady kryl svým jménem její dobrý přítel Jaroslav Hulák. Mezi lety 1990–1994 pracovala v Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV a ve Slovanském ústavu AV ČR. Externě vyučovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (dějiny literatury a divadla, translatologie).
Alena Morávková byla členkou Obce překladatelů, kde působila jako předsedkyně Klubu rusistů, dále členkou Obce spisovatelů, PEN klubu, Teatrologické společnosti, České asociace ukrajinistů, předsedkyně pražské sekce Společnosti pro vědu a umění. Počátkem 90. let jí byl udělen řád Ivana Franka. V roce 2021 obdržela Státní cenu za celoživotní překladatelské dílo. Její zálibou byl také zpěv – zpívala v amatérském sboru Gaudium při Základní umělecké škole Prahy 7.
Během svého studia na ukrajinistice se seznámila s řadou mimořádných osobností, které výrazně ovlivnily její vztah k ukrajinské literatuře – Zinou Genyk-Berezovskou, s jejím manželem Konstantinem Berezovským, s Mikulášem Zatovkaňukem… Po dokončení studia měla možnost odjet do Kyjeva v rámci týmu, který pracoval na výstavě Československo 1960. Jednalo se tehdy o její první návštěvu Kyjeva, díky níž se seznámila s básníky-šedesátníky – Ivanem Dračem, Mykolou Vinhranovským a Vitalijem Korotyčem – a udržovala s nimi posléze dlouholeté kontakty (k 80. narozeninám Ivana Drače přeložila a vydala vlastním nákladem jeho novelu o přátelství se psem, nazvanou V království Jeho Psího Veličenstva, 2015).
Z ukrajinštiny přeložila celou řadu prozaických děl. Podle jejích vlastních slov si nejvíce cenila překladu Stínů zapomenutých předků Mychajla Kocjubynského a Z deníků Oleksandra Dovženka. Po roce 1989 se věnovala mimo jiné i ukrajinským emigrantským básníkům, kteří ve 20. letech spojili svůj život s Prahou. Kromě toho, že sestavila antologii s doprovodnými texty pod názvem Děti stepní Hellady (2001), věnovala se i jednotlivým básníkům v samostatných publikacích – Jevhenu Malaňukovi, Olehu Olžyčovi, Halje Mazurenkové, Oksaně Ljaturynské, Oleně Telize, Juriji Darahanovi, Oleksu Stefanovyčovi.
Je autorkou řady článků a statí věnovaných problematice překladu, zejména specifickým problémům překladu dramatu a kritice překladu. Přeložila 135 titulů ruské literatury a dramatiky. Její velkou zásluhou je to, že českým čtenářům zpřístupnila dílo Michaila Bulgakova. Ten byl přitom v době jejích studií autorem zakázaným, a u nás tudíž takřka neznámým. Alena Morávková se o něm poprvé dozvěděla v Praze na konci 50. let od sovětských divadelníků. Během svého moskevského pobytu v roce 1960 se pak seznámila s Bulgakovovou poslední manželkou Jelenou. Obě ženy navázaly přátelství, a ona tak mohla číst Bulgakovova díla v rukopisech. V roce 1966 přeložila Divadelní román, o tři roky později román Mistr a Markétka. Díky tomu, že nepřekládala z tehdejšího sovětského vydání, ale z rukopisu, obsahoval překlad i ty pasáže, které v tehdejším sovětském vydání chyběly. Téhož roku se českým čtenářům dostal do rukou její překlad Bílé gardy. Další autorova díla následovala v osmdesátých a devadesátých letech. Alena Morávková napsala také původní životopis Křížová cesta Michaila Bulgakova (1996) a své úsilí dovršila vydáním překladu jeho korespondence a deníkových zápisků Deníky Mistra a Markétky (2013). Překlady řady dalších děl zmiňuje Miroslav Tomek v článku Jak se Mistr a Markétka naučili česky (Plav 2021/10).
Ukrajinistické práce a překlady Aleny Morávkové najdete zde: https://ukrajiniste.cz/clenove/alena-moravkova/. Úplný soupis pak v bibliografickém soupisu na webu Obce překladatelů.
Rozhovor s Alenou Morávkovou Překládání je řehole vyšel v Plavu z roku 2018.
V roce 2006 vyšel sborník u příležitosti významného životního jubilea Aleny Morávkové pod názvem Donum Ucrainicum.
